Peltierův článek
Nejedná se sice o žádné opravdové perpetum mobile, zdroj volné energie zdarma z atmosféry ani nic podobného, ale přesto to je, zvláště pro začátečníky a milovníky alternativních a neobvyklých zdrojů energie, velice zajímavý experiment. Termoelektrické jevy jsou známy již od 19. století, kdy v roce 1821 Thomas Johann Seebeck umístil kompas mezi spoje mědi a bismutu a jeden spoj zahříval. Proud, který začal protékat mezi těmito spoji, vytvořil magnetické pole, které vychýlilo střelku kompasu. Seebeck po mnohonásobném opakování experimentu s rozdílnými páry kovu u spořádal podle velikosti účinku na magnetickou jehlu materiály do termoelektrické řady. Termoelektrická řada začínala bismutem jako extrémně negativním koncem a končila telurem jako extrémně pozitivním koncem. Seebeck takto uspořádal celkem 28 materiálu. Velikost termoelektrického napětí Es, označované jako napětí Seebeckovo, je-li teplota jednoho spoje T1 a teplota druhého spoje T2, je dána rozdílem kontaktních napětí obou spojů. Materiály s výraznými termoelektrickými vlastnostmi jsou bezmála 50 let předmětem soustředěného výzkumu s cílem zvýšit účinnost tepelných strojů využívajících těchto jevu. O třináct let později, v roce 1834, objevil Francouz Jean Charles Athanase Peltier jev inverzní k jevu Seebeckovu. Při Peltierove jevu dochází při průchodu elektrického proudu uzavřeným obvodem, tvořeným dvěma různými kovy, na jednom konci ze spojů k vyzařování energie (stykové místo se zahrává), na druhém konci pak k jeho pohlcování (stykové místo se ochlazuje). Třetí termoelektrický jev předpověděl roku 1854 William Thomson (lord Kelvin) a roku 1856 jej experimentálně dokázal. Při Thomsonove jevu vzniká elektromotorické napětí i ve stejnorodém vodici, jsou-li jeho jednotlivé části udržovány na různých teplotách.
